Lilie a Bílá růže - Opravdu náročný týden

*ZA BETAREAD MOC DĚKUJI LITH*


A perný týden to skutečně byl. Harry měl kromě školních povinností, které se teď koncem podzimu skutečně začínaly kupit, ještě starost se sháněním kousků nějakých tří vhodných mudlů do mnoholičného lektvaru. Strávil kvůli tomu dva dlouhé večery dál od Bradavic, než se kdykoliv předtím odvážil, a když druhý den v devět hodin nenarazil ani na jednoho vhodného mudlu, už to pomalu vzdal. Už se pomalu otáčel k odchodu, když koutkem oka zahlédl v parčíku před místní hospodou na staré, omšelé lavičce sedět naprosto ideální cíl. Už mu bylo jasné, v jaké podobě půjde na výroční večírek. Jediným problémem bylo, jak z tohohle chlápka dostat vlas. Lehce přes dva metry vysoký, mimořádně statný černoch s tetovanými pažemi a s dredy dlouhými až do pasu postával venku a tiše, skoro jako by meditoval, pokuřoval ručně balenou cigaretu.
Harry se rozhodl jít na to tím nejjednodušším, skoro až pitomě primitivním způsobem.
„Hej, kámo, nemáš cigáro?“ zeptal se trochu váhavě.
Muž ještě okamžik seděl nehybně, lehce zarudlé oči upřené kamsi do tmy. Pak sklouznul pohledem na Harryho, kterému se zježily chloupky v zátylku a jen s maximálním vypětím vůle se mu podařilo neutéct. Jeho nohy jakoby už nakračovaly k ostrému sprintu do dálky, ruka podvědomě sklouzla ke kapse s hůlkou, když v tom muž promluvil: „Jasně, v pohodě. Posadíš se?“
„Jo, dík.“ Harry se posadil vedle něj a přijal nabízenou cigaretu. Chlápek mu připálil klasickým benzínovým zapalovačem. Harry zlehka potáhnul a vyfouknul oblak modravého dýmu. V duchu se modlil, aby se nerozkašlal. V žádném případě nechtěl, aby tenhle pořízek zjistil, že to je vůbec první cigareta v jeho životě. Pokuřoval levou rukou, pravá mu za okamžik vklouzla do kapsy pro malé nůžtičky, které tam měl připravené.
„Fakt dobrý cigárko... kde to kupuješ?“
„Jo, jo, tohle jen tak někde v krámě nekoupíš. Je to ten nejkvalitnější tabák přímo z Jamajky, z domácí pěstírny mýho bratránka. Kdepak, není nad doma vypěstovaný kuřivo. A co ty tu, mladej, takhle sám večer… Ve vesnici jsem tě ještě neviděl.“ Harry pohotově zareagoval: „Já jsem až z Londýna. Ale tady nedaleko chodím do školy. Na internátě mě to už štvalo… tak jsem tady.“
„To znám,“ usmál se muž. „Chodil jsem na střední v Glasgow. Taky jsem žil na internátě. Brr… Ale mělo to i svý plusy. Glasgow je velký. A je tam všeho dost. Když nás omrzela škola, k nejbližšímu dealerovi s hulením jsme to měli vždycky nanejvýš pár minut. Hulíš, eh, ty, jak se vlastně jmenuješ?“
„Harry.“
„Jo, fajn, těší mě. Já jsem Josua. Hulíš, Harry?“
„Občas. Ale dneska fakt nemůžu. Potřebuju si jen vyčistit palici a ráno fungovat ve škole,“ ušklíbnul se Harry.
„Oukej, oukej, však do tebe nic netlačím,“ zasmál se Josua a chvíli už se řehnil na celé kolo. Ve chvíli, kdy se v záchvatu smíchu předklonil, Harry mu uštípnul vlasy přečnívající z konce jednoho z dredů. Ani netušil, že to bude tak snadné. Po chvíli dokouřil cigárko, ještě jednou poděkoval a rozloučil se.
„Tak čau, Harry, a třeba někdy navi. Až nebudeš potřebovat být ráno svěží do školy.“ Harry pokýval hlavou a zmizel ve tmě. Už mu zbývaly jen dva vlasy pro Snapa a Hermionu. Přinejhorším bych jim mohl dát stejný, přemýšlel. Šli by za dvojčata. Ten nápad ho nadchnul. Byl geniální a navíc mu ke splnění mise stačí už jen jedna osoba. Přesně ve chvíli, kdy dumal, jestli se mu následujícího dne podaří znovu zdrhnout večer ze školy, zaslechnul zepředu ze tmy křik. Vlastně spíš jekot.
„Pomoc! Pomóóóc! Nech mě, ty prase! Pomozte mi někdo!“ Harry okamžitě vystartoval tím směrem. Uběhl sotva pár desítek kroků, když se málem srazil s dívkou, která vyběhla z pěšinky mezi zahradními zídkami. Byla rudá ve tváři, lapala po dechu a v očích měla hrůzu. Jen o okamžik později vyběhl ze stejné pěšinky holohlavý mladík v kožené bundě. Harry se postavil mezi něj a dívku.
„Okamžitě ji nech být.“
Mladík si ho změřil pohledem, pak když usoudil, že někoho jako je Harry bez problémů složí, zaťal pěst a chraplavě pronesl: „Nepleť se do něčeho, po čem ti nic není. Táhni mi z cesty. Hned.“
„Když chceš někomu ublížit, tak mi do toho něco je, ať se ti to líbí, nebo ne. Nech tu holku jít. Měj rozum.“
„Rozum? Tak rozum, blbečku! Tohle pro tebe mám!“ Mladík udělal krok směrem k Harrymu a prudce máchnul pěstí. Rána ale nedopadla.
„Rictusempra!“ Z Harryho hůlky vystřelil oslnivý stříbřitý záblesk a plešoun rázem ležel na zemi o pár metrů dál, zkroucený bolestí a jen s námahou lapající po dechu. Dívka se vrhla Harrymu kolem krku.
„Sice vůbec nevím, jak si to udělal, ale jsem ti až nadosmrti vděčná. Díky, díky moc! Můžu se ti vůbec nějak odvděčit?“
„No… vlastně jo,“ řekl Harry a pohlédl do jejích ocelově chladných šedivých očí. „Mohla bys postrádat pramínek vlasů? Na památku.“ Dívka se trošku rozpačitě usmála, projela mezi prsty jedním pramenem svých vlasů a pak trošku překvapeně zamrkala, když jí Harry podal nůžtičky na nehty.
„To s sebou nosíš běžně?“
„Ne, vlastně jen dneska, náhodou, ale zrovna jsem si na ně vzpomněl.“ Dívka si ustřihla konec jednoho z pramínků a podala jej Harrymu i s nůžkami. Harry se usmál, poodstoupil a pak kývnul hlavou a natáhnul obočí, jako by ho ještě něco napadlo: „A… Abych nezapomněl; Zapomeňte!“
Vzduchem se zaleskl další magický odlesk a Harry svou vůlí vytlačil z mysli obou dvou vzpomínky na poslední zhruba dvě minuty. Na to, že to dělal vlastně poprvé, to šlo překvapivě snadno. Dívka trochu překvapeně zamrkala.
„Co se stalo?“
„Nic. Támhleten ti chtěl udělat něco, co by se ti rozhodně nelíbilo. Měla bys jít domů. Honem!“ Dívka jen chaoticky přikývla a rozběhla se směrem do středu vesnice. Poslechla napůl z náhlého návalu roztržitosti, napůl za to možná mohlo Harryho charisma. Za posledního půl roku si docela zvyknul dávat nekompromisní rozkazy.
„A ty táhni, nebo dostaneš další nakládačku!“ Zmatený mladík, který si kromě hučení v uších a tupé bolesti v břiše na nic nevzpomínal, najednou dostat pocit, že tenhle brýlatý čahoun asi nebude až tak snadný soupeř, i když o předchozí nakládačce neměl ani ponětí.
Možná jsem dostal pecku do hlavy a byl jsem mimo sebe, brumlal si potichu pro sebe, když zmizel v temnotě pěšinky mezi ploty. Harry toho měl tak akorát dost. Rozhodl se z místa vypařit co nejrychleji, pro případ, že by se někdo z ministerstva obtěžoval zkontrolovat místo incidentu. Přeci jen ještě neměl dovoleno kouzlit mimo školu. Té noci se svalil do postele úplně vyčerpaný, ale zároveň doslova překypující radostí a hrdostí. Má dost materiálu pro sobotní párty a ještě možná zachránil krk jedné pohledné dívčině. Usmál se a ještě než usnul, chvilku přemýšlel, kde sežene vhodné kostýmy. Rozhodl se to vyřešit expresní zásilkovou objednávkou a jen doufal, že správně odhadne velikosti. Do soboty zbývaly už jenom dva dny.

25. Kapitola || 27. Kapitola

Bonus kapitola (Doupě, dosud nezveřejněná 13. kapitola)Břímě životaPoslední bojDruhá OdpověďTajemství černého ocúnuPůlnoční přípitekVýroční samhainový dekadentní večírekOpravdu náročný týdenSeverusovo kafeDalší tvář přísného profesora lektvarůZlomCopak je Kvítko vlastně začValčík s BolestíPěkné KvítkoVečerní překvapeníDen plný nečekaných událostíPodzimní rána bývají chladnáTvrdý bojVelice nebezpečná spoluprácePůlnoční lekcePlány a vzpomínkyVelké následky přetěžké volbyŠmudlaPoslední okamžiky Draca MalfoyeLilie a bílá růžeDohodaPonygirlAltánekProcházka parkemRáno moudřejší večera?VeritasérumSklepeníChrabrovíno